Tak nám včely zabily matku - poselství královny

Můj muž chová včely. První rok nám přinesly nejlepší med, který jsem kdy jedla, ale nepřežily dlouhou zimu. Tak jsme sháněli včelstvo nové. Když už to letos vypadalo beznadějně, podařilo se u nás usadit nový roj. Po nějaké době pozorování se zdálo, že v roji proběhly přesuny a naše včely nemají královnu - matku. Protože bez ní by včelstvo opět nepřežilo, rozjel se můj muž pro matku náhradní. Koupil ji, přivezl a umístil do roje v plastové krabičce. Když jsme včely přišli zkontrolovat po pár dnech, včelí matka byla mrtvá. Ukázalo se, že včelstvo svoji matku mělo, a tak tu novou prostě zabili. 

Nějak jsem se do té situace vžila. Včelí královna, uměle vychovaná člověkem, nedobrovolně zavřená v krabičce, ze které nemá úniku, vstrčená doprostřed nepřátelského úlu.  Jak se asi cítila? A jak jí bylo, když její krabičku obklopily jiné včely a ubodaly ji? Nebylo mi z té představy dobře. 

Koneckonců, je to včelí paralela mnoha lidských osudů. Jenže, k osudům lidí jsem se naučila cítit úctu. Skrze osobní poznání, zkoumání historie, a nejvíce díky konstelačním prožitkům - jsem dospěla k pochopení, že na první pohled těžké osudy jsou většinou mnohem hlubší než můj první instinkt smíšené hrůzy a soucitu. Ať už si lidé svůj osud sami zvolili vědomě nebo nevědomě, když se mi podařilo přestat posuzovat, mohla jsem říct: wow, tohle jsi prožil...tak to smekám. A když jsem se v sobě dobrala k úctě a respektu, mohla jsem najednou ty příběhy uvidět úplně jinak. 

A tak se mi podařilo v sobě najít úctu i ke včelí matce a jejímu osudu. Podařilo se mi uvidět ji ne jako oběť, ale jako bytost, která se na tom osudu třeba něčemu učila. A když jsem se do její situace vžila ještě jednou - s tímto pocitem úcty - došlo mi, že včelí matka nemusela být svým osudem vůbec traumatizovaná. Měla jsem pocit, že nějak věděla, že je v úlu navíc. Že sebe sama vnímala jako neoddělitelnou součást Většího Celku. Nekonečna.  Vesmíru, v němž se každá částečka stvoření neustále a věčně mění.  V tomto kontextu jí její usmrcení mohlo připadat jedině logické. Nic víc. Transformace. Přerod. Řád věčného koloběhu. 

Sama jsem tím zjištěním byla trochu překvapená. Do včelího totálního přijetí sebe sama jako součásti celku, bez hodnocení, bez nároku na představy o mém osudu, mám ještě daleko. Ale pokud se mi podařilo najít v sobě úctu k drobnému včelímu stvoření, tak jsem o malinký krůček blíž, aby se mi to jednou podařilo ke všem bytostem...to bych si přála. 

Nemůžu se zbavit dojmu, že to bylo od včelí královny pro mně - přímo poselství...

Včelí královnu jsme s vděčností pohřbili pod ořešákem, kousek od včelího úlu. 

Obrázek převzat z www.pollinator.ca.